Ryju v Riu

Olympiáda v Riu 2016 je historií. Byl to bezesporu opět svátek sportu, přehlídka kvalitních výkonů, všemožných diagnóz, občasného fair play, mnohých rekordů, nových médií, náboženství a polarizace fanouška. A tak mi nedá nezarýt

Ač panovaly mnohé pochybnosti před právě skončenou olympiádou v Rio De Janeiru 2016 o tom, zda bude Brazílie zmítaná hospodářskou a politickou krizí vůbec schopna dokončit včas a kvalitně všechna sportoviště, olympijskou vesnici a veškerou nutnou infrastrukturu a zabezpečit zejména bezpečnost takové mega akce v jedné z největších, ale také nejzkriminalizovanějších metropolí světa, alespoň na první pohled se vše jmenované vydařilo. 

Pravda, některé výpravy byly po příjezdu do Ria natolik v šoku z úrovně "nedokončení" již oficiálně dokončené olympijské vesnice v ryze jihoamerickém střihu a local standardech, že se "do toho" odmítly nastěhovat. Když se nakonec po pár dnech aklimatizace na místní podmínky přece jen do svého sektoru olympijské vesnice Australané nastěhovali, hned se zase z důvodu požáru evakuovali. Některé výpravy byly ve svých ubytovnách třeba i "vytopeny" zřejmě vadnou vodoinstalací, mnozí si museli improvizací sobě vlastní dobudovat svůj přechodný sportovní domov pomocí kilometrů lepíci pásky... Inu, jiný kraj, jiný mrav. 

Co však bylo důležitější podstatně, to byla ve vzduchu visící obava z možných teroristických útoků a jiných bezpečnostních rizik, protože Rio je všeobecně známo jako metropole s možná nejvyšším nápadem pouliční kriminality. Naštěstí se, až na drobné hlášené "přestupky", několik pokusů o příměstský únos účastníků za účelem výběru "výpalného" a nějakých drobných kapesních čórek snad neudálo nic fatálního a teroristického, s čím už konec konců má olympijská historie své hořké a tragické zkušenosti z Mnichova  1972. Největší kriminální mediální rozruch nakonec asi způsobili namachrovaní američtí synci, co vytáhli zlaté medaile, jedny z mnoha, z bazénu za mužskou štafetu a v euforii, jistě opilí pouze čerstvým vítězstvím, maličko zdemolovali benzínovou pumpu a napadli ostrahu a přitom nahlásili, že byli přepadení oni sami. Úprk k maminkám se úplně nezdařil a dva z nich byli údajně eskortováni přímo z paluby letadla na policejní vyšetřovnu. Dokonce jeden z povedené partičky prý zpanikařil, utekl, nikdo nevěděl kde je a jestli neumřel, běhá tam dodnes ... Nejtragičtějším příběhem, ač ne asi přímo kriminálním, byla smrt jednoho z trenérů z divoké vody, který ač pouhý pasažér, nepřežil autonehodu taxiku a zraněním hlavy podlehl. Smutné, tragické. Samozřejmě hluboká účast jeho rodině i všem, i těm sportovním pozůstalým.

Ale olympiáda je hlavně o sportu. O hrdinech. O poražených favoritech. O hvězdách. O marodech. To zejména v českém podání. Legendy velikosti Phelpse či Bolta bohužel už od dob Emila Zátopka a Honzy Železného nemáme. Hodně se jim přiblížila aspoň nejlepší oštěpařka všech dob, naše skvělá naštěstí bronzová Bára "bába" Špotáková (tu bábu z ní udělal reportér ČT, prosím, ne já!). Národ čekal po vzoru "železné" zlaté legendy třetí obhajobu v řadě pod těžkou masáží médií od novin, e-novin, přes televize, rozhlasy, bulváry až po "nová média". Jistě to nikdo nemyslel špatně, jen chtěl ještě víc vybudit národ už tak dost nabuzený k příłežitostnému záchvatu vlastenectví. A že budit bylo třeba vzhleďem k časovému posunu přenosů z kolbišť... Ale asi to typicky česky přeháněla (média a naspídovaní reportéři a redaktoři a komentátoři a vůbec všichni ...), protože ta očekávání "jasného cinkání" nakonec, bohužel téměř ve většině případů našich "tutových medailových ambicí", vyšla nakonec naprázdno. Nebo v lepším případě bez obhajoby či zisku předpovídaného a toužebně sportovci, médii i fanoušky a národem sportovním očekávaného lesku získané medaile. Nakonec byla to právě jmenovaná Bára matka, která rozlíceně po "neúspěchu" na evropském šampionátu těsně před olympiádou vyslala jasnou zprávu všem "hysterčícím" médiím: "Měly byste přibrzdit v tom, pro jakou medaili si jistě jedu"! Bohužel, média do jednoho nepochopila, vytvořila pouze bulvární titulek a jede se dál plnou parou ke zničení sportovců i fanoušků, o čemž svědčily místy hodně vyhrocené diskuse pod četnými příspěvky "českého olympijského týmu" na sociálních sítích. A ty mi potvrdily stoprocentně platnost moudra, kterým se už léta řídím. Jenom ten, kdo od druhých nic neočekává, nemůže být zklamán! A fakt to funguje. 

A se zklamáním z nenaplněných, médii a mnohdy samými sportovci vyvolávaných očekávání jasného vítězství či minimálně jisté medaile (Hejnová: "beru jen vítězství nebo tam padnu"... Ani nepadla, ani nebrala.... Jen jsme se dozvěděli všechny starosti a překážky přípravy, kromě těch na trati...) pak povstalo logicky hořké zklamání. Oč líp a s opravdu čistým zápalem fanouška jsem si užil nádherný, strhující a dech beroucí závod horských kol žen, kde Katka předvedla úžasný výkon a vůbec nevadilo, že byla "až pátá". Krásně pátá! Nebo závod v moderním pětiboji, dobře rozjetý jak v šermu tak plavání, a pak nešťastný parkur, kde Jan Kuf vzal frajersky na sebe i chyby ten den zjevně nezpůsobilé kobylky a nic se nevymlouval, ještě kobylku pochválil. Bravo, Honzo! Nicméně jediná, a k tomu ještě "jenom bronzová" medaile z atletiky je po všech těch velkoústých komentech prostě ono typické "zklamání po nenaplněných očekáváních". O to smutnější zklamání, že jsme se záhy dozvídali, jak vlastně všichni byli kdy nemocní, zlomení, vykloubení, neschopní a já nevím, čím vším ještě stižení. Až jsem měl pocit, že si někteří spletli termín a měli odjet do Ria až v září. S paraolympioniky.... Ale tam by vlastně nemohli. Paraolympionici totiž nikdy "nefňukají". Pododobně jako nefňukají třeba naši Synci (a Havlové a Dostálové) od vody. A nebo ač v přípravě též vážně zlomen a v závodě ke zblití vyčerpaný Kulhavý, přesto komfortně dovezl stříbrnou! Jel naprostou hranu a bylo to prostě vidět. Taková je za sedm zlatých, Jardo! Nebo Krpálkova zlatá s příběhem o síle mrtvého kamaráda, za a pro kterého se Lukáš pral! To mě dojalo z celé olympiády nejvíc. Lukáš se pral za dva a taky to bylo na tatami znát. Lepší jak František Koudelka.

Když už jsme u těch medailí, nemúžu si nevšimnout skutečnosti, že ač jsme jako Česká republika získali nakonec díky famóznímu výkonu Jardy Kulhavého v závěrečné disciplíně LOH desátou medaili a naplnili tak co do počtu cíl stanovený předsedou ČOV Kejvalem, skončili jsme v hodnocení zúčastněných zemí nejhůř od roku 1932! Ano, můžu souhlasit s námitkou, že hodnocení preferující více kov medailí před jejich počtem nemusí být právě fér. Ale je to tak po roky roků stejně, a bylo to tak i v Londýně před 4 roky, kde jsme získali "jenom" o jednu medaili navíc, ale byli jsme na luxusním 19. místě, nebo v roce 2008 v Pekingu, kde s "pouhými" 6 medailemi jsme uhájili 24. místo v žebříčku národů! Takže to tak musíme respektovat, jednou je to pro nás víc fér, jindy míň. Deset medailí a 43. místo v sousedství Etiopie a Arménie... Mám slavit nebo být zklamán? Činovníci z ČOV s výborným předsedou vizionářem a jedinečným lídrem Kejvalem v čele si stanovili 10 medailí jako cíl. Nestanovili prozřetelně z jakých kovů, potud tedy naplněné očekávání a logicky spokojenost, jak pitvám výše. Ale....?!?

Poř.

MěstoZemě

Celkem

26

Česko na LOH 1996

1996AtlantaUSA)

4

3

4

11

27

Česko na LOH 2000

2000SydneyAustrálie)

2

3

3

8

28

Česko na LOH 2004

2004AthényŘecko)

1

3

5

9

29

Česko na LOH 2008

2008PekingČína)

3

3

0

6

30

Česko na LOH 2012

2012LondýnVelká Británie)

4

3

4

11

31

Česko na LOH 2016

2016Rio de JaneiroBrazílie)

1

2

7

10

Celkem

Ale to bych nebyl já, abych si nerýpl. Spokojenost může panovat se splněnou kvótou10 medailí, bezesporu. S geniálním, a i v našich poměrech myslím naprosto novým týmovým duchem a atmosférou! Rozhodně. Ale dál už nemůže rozhodně panovat velká spokojenost, když vezmeme v úvahu, že jsme v Riu jako samostatná Česká republika dosáhli absolutně nejhoršího umístění v novodobé historii účastí samostatné ČR na LOH. Navíc s nejméně početnou výpravou, bez účasti jediného zástupce kolektivních sportů, bez jediné obhajoby zlata z Londýna (a byly tu hned čtyři pokusy...), bez jediné obhajoby tří stříbrných z Londýna,  s jedinou obhajobou bronzu v rychlostní K4 (i přes kruté zdravotní potíže háčka Havla. Klobouk dolů, hoši!). Chápu, že kritické rozbory se nedělají veřejně, proto navenek ten spokojený tón předsedy Kejvala včera do televize, ale jak ho znám, tak analýzy neúspěchu bude tvrdě vyžadovat od všech svazů a zavede nutná a správná nápravná opatření. Věřím v obrodu českého sportu pod jeho taktovkou! 

Před nějakými dvěma desítkami let se v podobné křeči nacházel sport ve Velké Británii. Tehdejší premiér sir John Major se, ač i mnohými konzervativci vysmíván, zasadil v roce 1994 o založení Národní loterie, z jejichž výnosů je mimo jiné od té doby financován i britský sport. Siru Majorovi bylo totiž už tehdá jasné, že jen z veřejných zdrojů státního rozpočtu je sport dlouhodobě neufinancovatelný, pokud chtějí mít výsledky. V Atlantě 1996 skončila Velká Británie se ziskem jedné zlaté a 8 stříbrných až na nelichotivém 36. místě.  Kontrolní otázka: A kde je z propadliště sportovních dějin Británie dnes? No? Přes 4. místo v Pekingu, 3. místo na domácích prestižních hrách v Londýně jsou v Riu na 2. místě hned za nedostižnými USA! Před třetí Čínou a čtvrtým nadopovaným Ruskem! Zázrak? Nikoliv! Tvrdá a systematická dlouhodobá práce s jasnou vizí a přesně a tvrdě dělenými prostředky za výsledky.

My jsme si nechali naši zlatou slepici sportu Sazku v čele se "samoděržavý" namyšleným arogantním Hušákem a pod dozorem naivního či hloupého (to podle úhlu pohledu) Pavla Kořána nepochopitelně zkrachovat a následně zprivatizovat a tak do sportu pumpujeme až 8x menší prostředky než ona zmíněná Británie, která též dosahuje imaginární výtěžnosti 1 medaile na 1mil obyvatel země, jenom těch zlatých získali Britové 27!, k tomu 23 stříbrných a "jenom" 17 bronzů! 67 medailí na 64,5 mil obyvatel. To je výsledek té práce. Nás to nutně čeká a nemine, protože  aktuálně rozdělujeme na sport dokonce 2x méně prostředků, než do něho dávaly komunistické vlády před rokem 1989. Samozřejmě by byla nutná diskuse nad efektivitou jejich využití, velká část šla tenkrát po vzoru sovětského rozvoje sportu do řízené distribuce "vítamínků". To už je, alespoň u nás, sportovní pravěk a doufám, že  jednou provždy dávno uzavřená temná kapitola našich nejen sportovních dějin

Na druhou stranu však dlouhodobě s jistou nadsázkou tvrdím, že sportovci jsou hlavně novodobí gladiátoři sloužící k rozptýlení a pobavení lidu, aby měl po těžké práci na oltář a pro blaho vlasti nějaké to povyražení a rozptýlení a je nepochopitelné a v principu zvrácené, aby tito gladiátoři byli za své "divadlo pro pléb" odměňování v o mnoho řádů vyšších odměnách než samotný lid dělný včetně jeho vládců. To je bohužel zrůdná zvrácenost současného sportovního byznysu, který už se dávno stal nástrojem nikoliv k pobavení mas, ale obohacení několika málo globálních vládců oněch mas. A to je špatně, jak jsme se shodli s kamarády vodáky ve Vyšším Brodě v předvečer her v Riu.

Nadějí budiž v této situaci nutného restartu českého sportu  jmenovaný lídr českého olympijského hnutí pan Kejval, který už avizoval jisté zaznamenatelné navýšení státních prostředků pro příští léta. Doufám, že i v rozdělování oněch prostředků bude panovat sice drsný, ale nutný a funkční britský pragmatismus a budou dostávat ty úspěšné  a vysoce potenciální sporty. Otázka je, zda to bude stačit na lepší než 5. desítku mezi účastněnými státy.

Nezbývá než pevně věřit a těšit se na Tokio 2020 a všechno co přijde na poli sportu do té doby.