Se čtyřicítkama na kolo? Nedělejte to!

Jel jsem před měsícem autem z Prahy. Zavolala mi bývalá sekretářka Jana a zvala mě na narozky. A přidala neuvěřitelný příběh. Několikrát jsem smíchy málem havaroval. Slíbil jsem, že ji ho sepíšu k narozkám. Tak ho včera dostala.

?Bylo to jednoho krásného slunného letního dne, schlo mi patro a svědil zadek. Už několik dnů jsem neseděla na svém milovaném... . Tedy bicyklu, aby nevznikla mýlka. Respektive v jeho sedle, na které už se moje půlky tak adaptovaly, že mi pár dnů bez jízdy způsobuje téměř abstinenční stavy. Vlastně, proč téměř? Úplné a trýznivé abstinenční stavy mi dny bez kola způsobují, protože každá moje cesta je vždy zakončena příjemným a život projasňujícím "občerstvením"… 

?Bylo tedy nutné najít cíl s patřičnou odměnou. A taky parťačku do tandemu. Tandem byl raz dva. Moje moc dobrá kamarádka, sestřička Ája. Pospíšilova sestřička to je. Nó, toho felčara jilemnickýho. 

Tím byl vlastně okamžitě jasný i cíl. Jabloneček. Koncert Ájiny oblíbené kapely zvučené též Ájiným dobrým kamarádem. Vymysleli byste lepší cíl, kde svlažit hrdélko? No já tedy ne.  A tak jsme skočily do sedel, mně se viditelně ulevilo a abstinenční příznaky jakoby ustoupily v očekávání povedeného výletu. Čekalo nás příjemných 12,5 kilometrů s vidinou ryčné zábavy. Cesta uběhla rychle a bez zvláštních událostí. Byly jsme udýchané tak akorát, abychom vdechnutím jednoho ex pivečka schladili naše ohřáté motory, chytily slinu a rychle se aklimatizovaly do příjemné společnosti kolem zvukařova království a fakt dobré kapely.

?Jsem sice dobrá pijanka, ale tak nějak podvědomě jsem si začala po třetím pivečku a třetím panáčku uvědomovat, že Áje přestávám stíhat. A to nebývá často. Co se to děje? Jsem snad marod? Nebo už stará? Blbost, vždyť Ája je starší… No jasně, je to na světě. Bingo! Ona je starší a to právě dnes! Je jí právě dnes krásných 40! Tak všechno jasné, držet tempo s oslavenkyní by byl krajní nerozum. Aspoň jedna musí držet azimut cestou domů. Vrátila jsem se tedy ke svému „střízlivému“ tempu konzumace se stále galantnějšími muži, kteří se kolem nás sympaticky otáčeli, takže naše útrata byla prakticky nulová. 

?Znáte to? Ten instinkt, ten šestý smysl, když na vás visí něčí oči dýl, než povoluje Špačkova etiketa? A přesně to se mi začalo dít. Pozorovací schopnosti pravda už nebyly nejbystřejší a zrak se zaostřoval podezřele dlouho, ale stačilo to na odhalení onoho „stalkera“. Úporně mě pozoroval podivnej chlap, žádný krasavec, spíš trochu zpustlík, věk těžko odhadovat. Zarostlej ksicht neudržovaným plnovousem, ohoz jak z Charity… Seděl opodál, srkal zvětralé pivo a čuměl. Bylo mi to nepříjemné, ale co. Lidí bylo všude plno, co bych se bála nějaké předtuchy. Ája mezi tím ztratila po zábranách i hlas. Vlastně neztratila hlas, ale ztratila schopnost artikulovat. Pochopila jsem, že je čas vydat se k domovu. Zábava i tak už pomalu uvadala, narozdíl od nás, my byly povadlé už notně. 

?Kola jsme našly spíše náhodně, když jsem se šla před cestou „odvodnit“, zakopla jsem o Ájin velocipéd, až jsem ztratila rovnováhu a spadla po hubě do svého budoucího záchodku… Pitomý kolo…! Ája nemluvila. Teda ráda by, ale já ji nerozuměla. Dala jsem jí ruce na řídítka a přikázala „drž se mě jak klíště“.

O jízdě nemohla být ani řeč. A tak jsme štrikovaly cestu, kola nás bezpečně vedla a užívaly jsme si to ticho. Každé, i artikulované, slovo by bylo tak nějak navíc. Najednou bylo ale ticho tišší, než by odpovídalo našemu tandemu. Neslyším Ájin dech, lekla jsem se! Zastavím, ohlížím se, zírám do tmy. Ája visí opodál přes rám svého kola a cosi mumlá. Oči mi přivykly tomu šeru a ochromilo mě zděšení. Za Ájou stojí v přítmí ten podivnej chlapík! Pochopila jsem, že se ho Ája snaží „křikem“ odhánět, ale jaksi se jí nedostává slov. Hladina adrenalinu mi vylítla do bojové úrovně a na chvíli převzala dominanci nad hladinou alkoholu.  Začala jsem na toho mužského neskutečně řvát, vědoma si staré poučky, že na úchyla se musí zhurta. „Proč nás sledujete, si myslíte, že jsme nějaký kurvy?!? Co po nás chcete? Nechte nás na pokoji! Copak si myslíte, že s náma jako něco bude? Podívejte se na ni, vždyť se neudrží ani na nohách!!! A já jsem navíc matka tří dětí!!!“. Útok evidentně zabral. Ale jen na chvíli. Ke svému kolu jsem se rychle chopila druhou rukou i Ájina a chtěla „utíkat“. Pohyb tohohle útvaru však připomínal všechno jiné než běh. A chlap pořád za námi. Znovu jsem chtěla začít ječet, ale nevydala jsem hlásku už ani já. A ten slizoun najednou promluvil. Chraplavým, ale pobaveným hlasem nám nabídl, ať se k němu prý jdeme vyspat… On mně snad nerozuměl, že nejsme žádný kurvy?!? Nebyla jsem schopná ani křičet ani běžet, jak jsem byla strachy bez sebe. On však najednou něčím hodil a k mým nohám z té tmy přiletěly velké staré těžké klíče. „Běžte tady nahoru kopcem, tam mám chalupu. Vyspěte se tam a nechte ráno klíče pod lavičkou“. A zmizel ve tmě tak, jak se objevil. Zírala jsem střídavě na klíče a na Áju a pochopila, že je to vlastně záchrana, protože Ája už není schopna nejen slova, ale ani kroku.

?Dodrápaly jsme se k prastaré, ale sympatické chaloupce ve stráni. Měsíc svítil, světla jako ve dne. Naštěstí. Otevřela jsem po krátkém boji s klíčovou dírou staré vrzající dveře. Zamkla jsem zevnitř na tolik západů, kolik to jen šlo. Intuitivně jsme našly dvě čistě povlečené postele v setmělé sednici. Světlo nesvítilo. Padly jsme jak mrtvoly a okamžitě omdlely. Sedmý smysl matky opatrovnice mě však poměrně záhy zase probudil. Ája se asi rozmlouvá, pomyslela jsem si. Aha, nerozmlouvá! Chystá se uplivnout si několik litrů piva a kořalky… Mozek samaritánky mi začal fungovat překvapivě bleskově. Kbelík! Ale kde ho vzít? Našla jsem jen bednu se dřevem připraveným na zátop. Blbost? Ne, lepší než uklízet podlahu bez vody… Ája poblila všechna polena poctivě do jednoho. Vynesla jsem to nadělení do síně a už v klidu jsme obě dospaly rána. Po našem zachránci ani stopy.

?Sluníčko a pocit zodpovědnosti za přípravu sobotního oběda mě vystrnadily z duchen poměrně brzy ráno. Ája nejevila známky života a byla k neprobuzení. Naštěstí aspoň mělce dýchala, tedy žila. Stav už byl slučitelný se životem a dal se označit za kritický nicméně stabilizovaný. Vyšla jsem tedy obezřetně před chalupu do nádherného rána a našla kolo překvapivě uklizené v kůlně u zápraží. Jak se tam dostalo si vůbec nepamatuju. Vyrazila jsem k domovu a celou cestu myslela na Áju místo toho, abych přemýšlela nad tím, co uvařit tatínkovi a mamince, kteří byli nahlášení na oběd až z daleké milované Pecky. Dojela jsem do Poniklej a ještě než jsem stihla uklidit kolo, volá nervózní až nasraný Ájin manžel. A kde že je Ája, že se jí nedá dovolat a pořád není doma. No co jsem mu měla vykládat??? Pochopil, že ode mě se nic kalého nedozví. Přece ji nemůžu shodit, kamarádku svoji, čerstvou čtyřicítku! Za minutu volá Ája. „Kde to jsem? Co tu dělám? Kde jsi ty? Někdo mi ukradl kolo! Přijeď rychle sem, prosím Tě. Nevím, jak se odsud dostanu“!! To bylo naléhání silnější než moje odpovědnost, že oběd musí být na dvanáctou. Vytáhla jsem tedy znovu potichu kolo, naskočila a letěla jako o život zpátky k Jablonečku, na chalupu ve stráni. Překvapivě jsem to trefila na první dobrou. Bez dechu a jediné sliny v hubě dojíždím ke stavení a žasnu. Stojí tam nějaké auto. Aha, Ájin manžel. Jak to našel, mi dodnes není jasné. Už měl naložené Ájino kolo, které našel v kůlně. Ája zhluboka nabírala dech v sedě, na zápraží, hlavu hluboko mezi koleny. Už aspoň, byť mizerně, artikulovala. Řekla „Dobrý, čau“, nasedla do auta k zarytě mlčícímu manželovi, a aniž by se mě zeptali, jestli nechci třeba hodit domů, odjeli. Tak jsem si dala další dávku kilometrů v sedle domů.

Oběd jsem stihla, byť ne přesně na dvanáct. Od té doby už se neprojevují mé abstinenční příznaky ani po týdnu bez kola.

?Kdyby Vám někdo řekl, ať jdete na kolo se čtyřicítkou, pošlete ho k šípku. To je o zdraví, chvílemi i o život. Z toho kouká nakonec padesátka, tedy v pedálech a dost velké mrzutosti.

?????Dle neopakovatelně vtipného líčení Jany Braunové

?????Neuměle sepsal Petr Jankele jako dárek k „von“ 40 ;)